Dříve se mluvilo o „problémovém chování“, jako by problémem byl člověk. Dnes víme, že jde o způsob komunikace – často jediný, kterým člověk dokáže vyjádřit bolest, úzkost, stres či nenaplněnou potřebu. Je to chování, které často bývá pro okolí zátěží a může být ohrožující.

Projevy mohou být různé – křik, sebepoškozování, útěky, agrese nebo stereotypní pohyby. Klíčové je pochopení příčin a spouštěčů tohoto chování, ne jen řešení následků.

Často se stává, že se nám v důsledku postižení jedince spouštěče nepodaří odhalit, nebo je nemůžeme ovlivnit. Pak musíme řešit jen důsledky tohoto chování, aby co nejméně ovlivňovalo kvalitu života samotného jedince a jeho okolí.

„Lukáš nervózně přešlapuje, ruce má zaťaté v pěst a z hrdla se mu dere výkřik. Nejsou to slova, ale pro ty, kdo ho znají, mají jasný význam. „Je toho na mě moc,“ říká po svém. Pro nás ostatní by to byla maličkost – rádio, smích, hlasy. Pro něj však příliš podnětů najednou. Není to vzdor ani neposlušnost, je to prosba o pomoc, vyslovená beze slov. Tyto situace naši pracovníci zažívají denně. Každá je jiná, ale všechny mají společné jedno, volání po pochopení.“

Pracovníci musí často hledat řešení vzájemného soužití obyvatel, která mnohdy nejsou a ani nemohou být ideální. Dnes víme, že část klientů našich Chráněných bydlení potřebuje pro důstojný a kvalitnější život jinou formu služby, jiné podmínky pro život. A nejde jen o klienty s chováním náročným na péči a jejich specifické potřeby. Tyto projevy chování negativně působí na celou domácnost. Obyvatelům přináší neklid a pracovníkům často bezmoc, jak tyto situace řešit. 

Zajištění vhodného prostředí je jen první krok. Stejně důležitá je podpora a vzdělávání pracovníků – supervize, kurzy a semináře o podpoře pozitivního chování, stáže i interní vzdělávání. Pracovníci se učí rozumět tomu, co se skrývá za výkřikem, sevřenou pěstí nebo napjatým pohledem.

Příběh a fotografie jsou pouze ilustrativní.