“Říká se, že chce-li člověk slyšet pravdu, má se zeptat dětí. Nejen děti jsou ovšem někdy až moc upřímné. Lidé s mentálním postižením mají také, kromě jiných, tento dar. Situace běžných dnů mě o tomto daru přesvědčily již mnohokrát”, vypráví Lenka Otýpková, vedoucí Chráněných bydlení Arkénie a Mirandie v Brumovicích.

Byl krásný letní den. Nebylo takové to nesnesitelné vedro, kdy i náš kocour hledá stín a na vyhřívání kožichu ani nepomyslí. Byl to den, kdy to člověka prostě táhne ven. Nasávat každým pórem sluneční paprsky. Stejně jako vnímáme tyto dny my, vnímají je i lidé s postižením, a tak na bylo na dvoře našeho chráněného bydlení živo. Dvůr je to veliký a skýtá mnoho možností relaxace i aktivního vyžití. Před mými zraky byl výjev modelu klasické velké rodiny. Přesně to je to, co chceme našim obyvatelům nabídnout. Běžný život, plný běžných situací. Někdo jezdil na kole, jiný máčel nohy v bazénku, ostatní popíjeli ledovou kávu na terase, nebo jen tak odpočívali. Stranou tohoto dění seděla jedna slečna na pohovce na terase. Udělala jsem si kávu, a chtěla si k ní přisednout. Vytrhnout ji z její samoty, popovídat si, možná i rozveselit.

“Mohu si přisednout?” ptám se jí tedy zvesela. “Nee. Sem se nevlezeš. Máš velký zadek.” zněla její odpověď. Co na to říct? I přesto, že bychom k sobě na pohovku mohly přibrat ještě i Golema jsem jí její odhad nevymlouvala. Ona se totiž zas až tak nemýlí. 🙂