Na přelomu 89/90 let začínala Petrova profesní cesta v pražském IKEMu na pozici sanitáře. K přesídlení z Prahy na Moravu ho vedlo jediné – vznik Klobouckého BETLÉMA, o kterém se tehdy dozvěděl z pořadu Československé televize – Televizní klub mladých. Nedokázal si představit sám sebe v roli pečovatele a v jeho hlavě zněla myšlenka: „Tak tohle bys hochu nikdy nedokázal.“ Svůj osud svěřil do rukou Božích a nechal se Pánem Bohem vést.

Setkání s budoucí klientkou Domova Betlém, Zdeničkou Nagyovou, bylo osudné, jelikož právě díky ní se Petr dostal do Klobouk u Brna.
Při praxi pečovatele na Betlémě zjistil, že je to práce, které se opravdu může věnovat, a že je v ní dobrý. Dle vlastních vzpomínek zde zažíval okamžiky štěstí, což je při práci k nezaplacení. Petr o víře a přímé péči říká: „Často jsem měl pocit, že lidé o víře jen mluví, ale nežijí jí. Měli spoustu řečí o lásce, ale když pak měli někomu pomoct, nebyli připraveni, nebyli ochotní. Když jsem prožil svou vnitřní přípravu na péči o hendikepované a viděl jsem, jak to na Betlémě funguje, říkal jsem si, že tohle je křesťanství, které beru. O lásce se mluví taky, ale zároveň se koná. To bylo hodně důležité. Leoš Princl zdůrazňoval, že láska není emoce nebo dobrý pocit, ale rozhodnutí udělat pro někoho něco dobrého. Láska je umývat lidem zadky.“
Zásadní vlastností, kterou Petr vnímá jako důležitou je trpělivost a schopnost vcítit se do druhých. Jako vedoucí Betléma vždy nabádal zájemce o práci k tomu, aby se vcítili do člověka, o něhož se budou starat a představili si, že budou na jeho místě. Díky nabytým zkušenostem se Petr postupem času z pečovatele stal pravou rukou tehdejšího ředitele střediska, Leoše Princla.
Petr je momentálně ve funkci ředitele střediska a předsedou správní rady. Než se jím však stal, cítil jako naprosto vyloučené, že by měl po Leoši Princlovi funkci převzít. Nicméně ve svém nitru věděl, že pokud ho Bůh k něčemu takovému vybízí, nalezne v Bohu taky sílu k plnění tohoto úkolu. Petr sílu s pomocí Boží nachází i dál, jelikož je ve své funkci již tři desítky let.